Tato nesourodá skupina slučuje kategorii ovoce spíše s podobností charakteru vzhledu a chuti plodů než botanické příslušnosti. Jsou do ní zařazeny borůvky a brusinky (rod Vaccinium), včetně tzv. kanadských borůvek, zimolez kamčatský (Lonicera kamtschatica) a muchovníky (rod Amelanchier)
Rod Vaccinium zahrnuje asi 200 druhů, které rostou nejvíce v horách tropické jihovýchodní Asie a na tichomořských ostrovech, dále v horách Ameriky a východní Afriky a jen několik málo druhů v mírném a subtropickém pásmu severní polokoule.
Popis: Keříček, 20 až 50 cm vysoký s dřevnatějícími podzemními výběžky. Větve hranaté, zelené. Listy vejčité, jemně pilovité, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zaokrouhlené. Květy jednotlivé v úžlabí listů, nící, koruna kolovitě baňkovitá, bílé, nazelenalé nebo narůžovělé. Bobule kulovité, ojíněné, modročerné, někdy bělavé, zelenobílé nebo červené. Kvete v IV až VI.
Stanoviště: Kyselé lesy, vřesoviště, pastviny, skály, kosodřeviny, na půdách kyselých, málo výživných, humózních, nepříliš suchých.
Rozšíření: V ČR v teplých oblastech vzácně, ve středních polohách roztroušeně až velmi hojně, v horách obecně. Celkově roste v Evropě, ve Středozemí však pouze na horách, na východě až po Mongolsko.
Léčitelství: Sbírá se list (Folium myrtillis) a to od června do září nebo plod v době zralosti (Fructus myrtillis). Plody se suší na slunci nebo ve stínu, při umělém sušení teplota nesmí překročit 45 °C. List se suší obdobně, teplota při umělém sušení by neměla překročit 40 °C. Listy obsahují flavonoidy, třísloviny (asi 11%), glukokininy, organické třísloviny, tanin, éterické oleje, sliz, pryskyřici a myrtillin. V plodech jsou přítomny kyseliny jablečná, citrónová, benzoová a suxinicová, dále třísloviny (asi 7%), tuky, pektin, pektosa, barviva a další látky. Vzhledem k tomu, že glukokininy snižují hladinu cukru v krvi, uplatňuje se borůvka zejména v diabetologii. Droga rovněž působí svíravě a desinfekčně. Plody se osvědčily proti průjmům, antibakteriálně působí proti Escherichia coli a stafylokokům, příznivě působí na cévní stěny a na regeneraci oční sítnice, desinfekčně při zánětu ústní dutiny a hrtanu. Odvar z listů se užívá zejména jako podpůrného prostředku při cukrovce, osvědčil se však i při střevním kataru, žaludečních křečích, zánětu močového měchýře nebo tlustého střeva.
převzato z: http://botanika.wendys.cz
Novým trendem pro zahrady je spojení okrasné a ovocné funkce dřevin. Toto splňují z keřů vedle kanadských borůvek např. kamčatské borůvky, rakytníky nebo aronie. Borůvky patří mezi nejzdravější druhy ovoce na světě. Sběr plodů z lesních porostů nestačí pokrýt obrovský zájem, proto je potřebné hledat další možnosti. U nás jsou keřové borůvky především záležitostí zahrádek. Nejčastější označení druhu "Vaccinium corymbosum L." je kanadské nebo zahradní velkoplodé borůvky. K jejich rozšiřování přispívá nepravidelnost sklizní lesních borůvek, které jsou v době květu citlivější k pozdním jarním mrazíkům. Se šlechtěním borůvek bylo započato počátkem 20. století v USA se zaměřením velikost a kvalitu plodů, chuťové vlastnosti, odolnost k mrazu, aj. Důležitým údajem pro pěstitele je způsob množení – řízkováním. Semenáče jsou sice vitálnější, ale kvalita plodů bývá výrazně nižší. Mezi nejčastěji pěstované odrůdy patří Blue crop, Patriot, Duke, aj. Odrůdy borůvek jsou cizosprašné. Podmínkou úspěšného pěstování borůvek je respektování specifických nároků a dodržování pěstitelské technologie. Kanadské borůvky můžeme pěstovat na plném slunci i v polostínu. Nutná je vyšší půdní vlhkost – pravidelná zálivka zejména v době tvorby plodů. Základním požadavkem je i "kyselá půda", které dosáhneme výsadbou do speciálního substrátu, eventuelně rašeliny s přidáním kůry, popř. lesní hrabanky. Rostliny se sází ve věku 2-3 roky do sponu 2 x 1 m, vhodnější jsou jarní výsadby, neboť sazenice mají možnost zakořenit do podzimu. Borůvky mají mělký kořenový sytém, proto je vhodné mulčování kůrou pod keři. Keře v plné plodnosti dosahují výšky kolem 150 cm. Pro správný růst je důležité hnojení. Je třeba se vyvarovat hnojiv s obsahem vápníku a chlóru (podobné nároky jako rhododendrony). Prvé dva roky po výsadbě se keře neřežou. Třetím rokem se odstraní ze středu slabé výhonky, aby se keř nezhušťoval. Správně udržovaný keř má 5-8 silných, rovných větví s dostatečnými přírůstky. V dalších letech postupně obnovujeme staré větve s malými přírůstky. Řez provádíme od začátku vegetačního klidu do doby květu. Borůvky počínají plodit 4 rokem, plná plodnost nastupuje 6 rokem. Keře se vyznačují se dlouhověkostí, běžně cca 30 let, někdy se dožívají až 60 let. Při dodržení všech pěstitelských zásad se sklízí cca 2,5-5 kg borůvek z 1 keře.
lidově kamčatská borůvka - ale není to borůvka! :-)
Zimolez kamčatský patří do čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae) a je známo více jak 60 různých druhů zimolezů. Původní areál rozšíření tohoto zimolezu je ve východní Sibiři a na poloostrově Kamčatka, kde vytváří rozsáhlé porosty. Původní divoké zimolezy neměly tak chutné plody, ale díky cílenému šlechtění se podařilo dosáhnout odrůd, které mají chutné plody s příjemnou příchutí připomínající borůvky, takže se tomuto zimolezu také říká kamčatská borůvka. Na rozdíl od pravých borůvek ale rostou na jakékoliv půdě a nevyžadují kyselou lesní půdu.
Zimolez kamčatský je nízký opadavý keř, který dorůstá až 1,5 m do výšky a v dobrých podmínkách až 2 m.Ve své domovině je typickou podrostovou dřevinou ve světlých hájích nebo na lesních pasekách, na rašeliništích či močálech nebo podél řek a jezer. Tento keř není náročný na půdní podmínky a dobře roste jak na kyselých, tak i neutrálních či zásaditých půdách. Vyhovují mu také půdy jak půdy písčité, tak i hlinité a jílovité. Dokonce snese i půdy chudší na živiny, ale špatně snáší suché půdy. Proto je vhodné v prvním roce po výsadbě či v suchých létech dopřát zimolezu vydatnou zálivku.
Mezi velké přednosti zimolezu patří vedle nenáročnosti na druh půdy také velká odolnost na mráz ve dřevě i ve květu a je mrazuvzdorný až do –45°C. Na rostlinách také nejsou pozorovány žádné škody způsobené škůdci či chorobami. Určitou zajímavostí je, že u nás listy zasychají už v průběhu července. Nejedná se o žádnou chorobu a tyto listy nejsou na závadu, protože zimolez pochází z oblastí s krátkým vegetačním obdobím a proto k časnému zaschnutí a opadání má přirozené dispozice. Jinak tyto listy jsou podlouhlé až kopinaté, celokrajné, mají světle zelenou barvu a bývají velké 5 až 10 cm.
Zimolez kamčatský vykvétá od února do dubna drobnými žlutými kvítky, které jsou velké až 3 cm. Květy jsou cizosprašné a jsou opylovány hmyzem. Z těchto květů se vytvářejí plody velké 2 až 3 cm. Plodem je souplodí dvou srostlých bobulí, které má soudkovitý až válcovitý tvar, některé jsou kulaté - dle odrůdy. Tyto plody mají tmavě modrou barvu, jsou ojíněné a dozrávají už v průběhu května. Plody se hodí k přímému konzumu nebo se kuchyňsky zpracovávají na kompoty, džemy a mražené výrobky. Pro svou silnou barvící schopnost se používají také jako přírodní barvivo. Plody jsou bohaté na vitamíny C a B a také na minerální látky, zejména na hořčík, draslík, hořčík, fosfor a vápník. Díky obsahu různých biologicky aktivních látek mají plody také léčivé vlastnosti a využívají se při léčbě sklerózy, pomáhají při zastavování krvácení a používají se také jako močopudný a antimikrobiální prostředek.
Zimolez kamčatský lze snadno množit jak generativně, tak vegetativně. Generativně lze množit semenem, které ke svému vyklíčení potřebuje 2 měsíční chladnou stratifikaci v ledničce nebo semena zasít na podzim do země a nechat přirozeně stratifikovat přes zimu. Vyklíčené semenáče se doporučuje přesadit do samostatných nádob hned, jak jsou dostatečně velké pro manipulaci a ponechat přes první zimu přezimovat ve studeném skleníku. Tyto semenáče si ale bohužel zpravidla nepodržují vlastnosti matečních rostlin a tak většina takto vzniklých semenáčů má hořké a nechutné plody. Z těchto důvodů je třeba zušlechtěné zimolezy rozmnožovat hlavně vegetativně pomocí zpola vyzrálých řízků dlouhých až 10 cm řezaných na přelomu července a srpna nebo pomocí vyzrálých loňských řízků dlouhých až 20 cm řezaných v listopadu. Tyto řízky se velice dobře ujímají. Další možností je množit pomocí hřížení, kdy vyzrálé pruty ohneme k zemi a po zasypání zeminou tyto pruty sami zakoření.
Převzato z: http://www.ekozahrady.com
Muchovník (Amelanchier) je rod s asi 20 druhy keřů a malých opadavých stromů z čeledi růžovitých.
Rozšíření: Rod je původní v teplých oblastech severní polokoule, roste především v těchto oblastech na stanovištích, kde probíhá stadium rané sukcese. Nejvíce rozdílných druhů je v Severní Americe, obzvláště v USA a Kanadě. Jeden druh, muchovník oválný (Amelanchier ovalis), je původní v Evropě. Tento druh roste jako původní dřevina i v České republice. Dříve se vyskytoval jen na vápencích Karpat, nyní i díky pěstování v zahrádkách zplaňuje. V USA muchovník roste jako původní dřevina ve všech státech, kromě Havaje. Dva druhy muchovníku najdeme v Asii. Tyto rostliny jsou zahradnicky cenné a jejich plody jsou důležité pro divoká zvířata. Lidem je ovoce muchovníku téměř neznámé, k jídlu jej průmyslově pěstují jen v některých lokalitách, dříve se sušené užívaly jako náhražka hrozinek. V dřívější době otázka jak zařadit muchovníky a na kolik druhů je rozčlenit dlouho trápila odborníky.
Muchovníky rostou do 0,2–20 m výšky jako řídké dřevité keře nebo malé stromy se vzpřímenými kmínky. Kůra je šedá nebo méně často hnědá, hladká nebo popraskaná u starších stromů. Listy jsou opadavé, řapíkaté, střídavé, jednoduché, různě eliptické až kulaté, 0,5–10 × 0,5–5,5 cm velké, od tenkých po kožovité, s povrchy hladkými, nebo nebo hustě ochlupenými v květu, a v dospělosti. Listy se na podzim výrazně barví do červena, nebo oranžova. Květenství je sestavené ve vzpřímených, nebo převislých hroznech, s 1–20 květy, a to buď v seskupení jednoho až čtyř květů, nebo hroznu s 4–20 květy. V květu je pět bílé (vzácně poněkud růžových) kulatých lístků, 2,6–25 mm dlouhých. Květy některých druhů se objevují na začátku jara, v březnu, další kvetou ještě v červnu. Letní kvetení je cenné, protože jde o období, kdy kvete jen málo keřů. Plodem je malvice, v barvě od červené přes fialovou až po téměř černou, 5–15 mm velká, ve škále chutí od nasládlé, šťavnaté po suchou a mdlou. Zraje v létě. Chuť plodů je v popisech zkreslována.
Etymologie: Název Amelanchier je pravděpodobně odvozen od provensálského slova pro strom Amelanchier ovalis. Americké jméno serviceberry pochází z podobnosti s ovocem podobajícímu se evropským jeřabinám. Juneberry odkazuje na určitý druh ovoce zrající v červnu. Jméno Saskatoon vzniklo z indiánských jmen misâskwatômina (misaskwatomina, misaaskwatoomina) pro Amelanchier alnifolia. Město Saskatoon, Saskatchewan je pojmenováno podle něj. České botanické jméno pro Amelanchier je muchovník.
Ekologie: Okusem zvěří netrpí, ale průchod skrze muchovníky si oblíbili jeleni a králíci a těžké ušlapání může potlačovat přirozenou obnovu. Housenky můr a jiný býložravý hmyz mají také chuť na muchovníky. Mnoho hmyzu a chorob, které napadají ovocné stromy také napadají muchovníky, především rzi a houby. V letech, kdy se květ muchovníků kryje s květem divokých růží, mohou včely šířit bakteriální choroby. V ČR muchovníky významnými chorobami a škůdci netrpí.
Použití: Ovoce z několika druhů je výborné syrové, chutná jako borůvky, ale popularita plodů mezi ptáky omezuje velikost sklizně. Ptáci bývají rychlejší než lidé. Ovoce se upravuje například do koláčů a na džem. Několikaletý strom poskytuje až dvanáct kilogramů plodů.Plody sbíráme podle dozrávání až třikrát. Plody muchovníku mají místo v lidovém léčitelství, obsahují velké množství vitamínu C a B12, barviva (anthokyany, kterým se přisuzuje účinnost proti rakovinnému bujení) a zdraví prospěšné minerály. Plody celkově podporují odolnost organismu, působí preventivně proti žaludečním chorobám a při onkologických onemocněních je možné plody muchovníku podávat jako podpůrný doplněk stravy. Při žaludečních a střevních potížích může být podáván čaj ze sušených listů. V Saskatoon Berry se sklízí komerčně. Původní americké potraviny sušené maso s tukem bylo šité na míru podle muchovníku v kombinaci s obsahem tuku a sušeného masa a stonky byly použity k výrobě šípů. Některé druhy muchovníků jsou velmi oblíbené okrasné keře, pěstovaný pro květy, kůru, a pro podzimní barevné listí.
Pěstování: Všechny muchovníky potřebují podobné podmínky. Pokud mají dobře růst, vyžadují zejména dobré osvětlení, ale všechny snášejí i polostín. Důležitá je dobrá drenáž a proudění vzduchu (jinak trpí listovými chorobami).Snášejí zakouřené ovzduší. Většina druhů je v ČR mrazuvzdorná. Muchovník olšolistý snáší mrazy až –40 °C. Vhodná je vláha během suchého období, ale snášejí dobře i sucho. Na zvláštní péči tedy náročné nejsou, můžeme je je přihnojovat běžnými průmyslovými hnojivy, jejich vegetativní růst není po dosažení asi 1m výšky i s přihnojováním nijak silný. Přijatelné půdní podmínky pro muchovníky jsou téměř všude mimo vlhká místa. Dřevo je hnědé, pevné a těžké. Vnitřní část jsou načervenale-hnědá a dřevo je světlejší barvy. Může být použito pro rybářské pruty.
Rozmnožování Rozmnožuje se výsevem na jaře, dělením a štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno, roubování na další druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřabiny, jeřáb (Sorbus), jsou často úspěšné. Po naroubování pozorujeme po určité době slábnutí růstu. Je běžně uváděno, že Amelanchier lamarckii, široce pěstovaný a naturalizovaný v Evropě, kam byl přivezena v 17. století, je původem ze Severní Ameriky, pravděpodobně z východní Kanady. V současné době není známo, že by se vyskytoval ve volné přírodě, a je pravděpodobně hybridního původu, jako kříženec mezi A. laevis, a buď A. arborea nebo A. canadensis.
(WIKIPEDIA)